Den v pekle. Aneb jak jsem si půjčila kočku
Nikdy jsem neměla kočky moc v lásce. U babičky byl totiž pánem domácnosti pes a já měla doma
křečky, králíky a podobné drobné miláčky. Až když jsem se už konečně postavila na vlastní nohy,
usoudila jsem, že si kromě gauče, lampy a televize musím domů nutně pořídit ještě kočku.
Vydáno 01.11.2017, přečteno: 1620x
Rozumějte, prostě takového toho parťáka, kterého pozdravíte, když přijdete domů, a pomazlíte, když
je vám večer smutno a Richard Gere je na míle daleko.
Na takovou velkou zodpovědnost je třeba se pořádně připravit, a tak, než jsem se pustila do
nakupování růžových lopatiček na hovínka a škrabadel, co se mi do bytu nevejdou, jsem se rozhodla
kočku si na zkoušku půjčit. Vzdálená teta má doma prý úžasného kocúra. Tož, to jsem si nemohla
nechat ujít. Jak já se na ten den těšila!
Ve zkratce (protože kvůli chytání chlupaté bestie prostě nemám čas psát):
Do mého domu v sobotu ráno přišla kočka. Nepřišla po svých, ale byla přinesena paničkou v přenosce
s teplou dečkou, oblíbeným plyšákem na hraní a dobrůtkou, aby jako tu cestu přežila (kočka, ne
panička). Kočka je kocour a jmenuje se Alfred, ale slyší prý i na přezdívky Miláček, Zlatíčko a Prdelka
(dodnes nevím, kde to ta bestie - kočka, ne panička - vzala).
Panička odešla, Prdelka na mě hodil oko, zasyčel a zmizel. Asi se bojí, myslela sem si. Houby. Miláček
si šel obhlídnout teritorium - počůral mi kecky, shodil misku ze stolu a zalezl pod gauč. Po dvou
hodinách, kdy se z mého obyváku ozývaly prosby typu - Alfrede, pojď sem/Miláčku, neboj se/Čiči,
dobrůtka - a z mého podgauče neustálé syčení, mi došlo, že jsem přišla o obyvák. Pokoj je prostě
kocúra a basta. Konec diskuze.
Překročení prahu - syčení. Přiblížení ke gauči - syčení a vytažení drápů. Přesunutí se do kuchyně - klid
občas přerušovaný dupáním, jak Zlatíčko obrážel nové působiště (a pak, že kočky nedupou).
Po poledni jsem si řekla, že jsme sice s Alfredem nezačali nejlíp, ale je ten pravý čas to napravit. S
miskou plnou nejlepšího masa pro nejhodnější kočičky jsem se vydala okupovateli do náruče. Takže
napospas ďáblu. Kocúr leží na gauči a čumí. Čumí na mě. Pořád čumí, a když se přiblížím, syčí. Když se
přiblížím na méně než metr, ožene se po mně drápama, zasyčí a zmizí kamsi pod gauč. Fajn, tohle je
prostě jeho taneční prostor. Strčím mu tam misku a pustím si televizi. Syčí. Dám televizi víc nahlas.
Syčí víc nahlas. Takhle si spolu budeme hrát až do šesti do večera. Odpočítávám minuty a čekám
zvonek (jestli ho přes tu televizi a syčení vůbec uslyším). Zlatíčko nejedl a je mi to fuk.
Šestá večer. Pro Prdelku Alfreda si přichází teta. Alfred je miláček. Jde se s tetou pomazlit, nechá se
ode mě pohladit a vůbec se chová jako kdyby z podgauče vylezl úplně jiný kocúr. Já si ale stojím za
svým. Je to Bestie.
Asi s tím kupováním lopatiček, škrabadel a hlavně koček ještě chvíli počkám.
